Zákon o obcích je páteřním předpisem komunálního práva, bez jehož důkladné znalosti se v praxi nedá obejít. Ve spolupráci s Dominikem Hrubým, který se této oblasti dlouhodobě věnuje (mimo jiné jeho jméno najdete pod odpovědmi Právní poradny SMS ČR), jsme se pro naše čtenáře rozhodli připravit cyklus článků, ve kterých vás s jednotlivými ustanoveními obecního zřízení postupně seznámíme.
§ 55
Spolupráce s obcemi jiných států
Obce mohou spolupracovat s obcemi jiných států a být členy mezinárodních sdružení územních samosprávných celků. Svazky obcí mohou spolupracovat se svazky obcí jiných států; obsahem spolupráce mohou být jen činnosti, které jsou předmětem činnosti svazku obcí, který smlouvu o vzájemné spolupráci uzavřel.
Komentované ustanovení deklaruje možnost obcí a svazků obcí spolupracovat s obcemi a svazky obcí z jiných států.
Komentované ustanovení má, obdobně jako § 46 nebo § 54 zákona o obcích, primárně deklaratorní povahu. Možnost spolupráce obcí se zahraničními veřejnoprávními korporacemi v rovině soukromého práva vyplývá z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto komentované ustanovení nevylučuje, aby obce spolupracovaly též se zahraničními místními samosprávami jiné než obecní (municipální) úrovně – ekvivalenty okresu, kraje apod.[1]
Současné znění komentovaného ustanovení nabylo účinnost 1. 1. 2014 v souvislosti s rekodifikací soukromého práva (přijetím nového občanského zákoníku a doprovodných zákonů). Do té doby upravovalo tzv. smlouvy o vzájemné spolupráci mezi českými a zahraničními obcemi nebo svazky obcí. Vedle stanovení jejich obecných náležitostí také stanovilo, že smlouva o spolupráci, na jejímž základě má vzniknout právnická osoba nebo členství v již existující právnické osobě, podléhá souhlasu Ministerstva vnitra po předchozím projednání s Ministerstvem zahraničních věcí. Oba ústřední správní úřady posuzovaly pouze soulad smlouvy se zákonem a závaznými mezinárodními smlouvami.
Spolupráce obcí s obcemi jiných států může být realizována v různých formách. Komentované ustanovení výslovně zmiňuje členství v mezinárodních sdruženích územních samosprávných celků. Příkladem takového sdružení může být Evropské seskupení pro územní spolupráci (ESÚS) – jde o právnickou osobu upravenou § 18a-18h zákonu o podpoře regionálního rozvoje, a to v návaznosti na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1082/2006 ze dne 5. července 2006, o evropském seskupení pro územní spolupráci. Členy těchto právnických osob mohou být nejen obce, ale i jiné veřejnoprávní subjekty (kraje, stát), a účelem jejich existence je podle čl. 1 odst. 2 předmětného nařízení usnadnit a podpořit přeshraniční, nadnárodní nebo meziregionální spolupráci mezi jeho členy za výhradním účelem posílení hospodářské a sociální soudržnosti.
Častým případem je bilaterální spolupráce mezi obcí v ČR a obcí v zahraniční tradičně nazývaná „partnerství“, která má jak symbolickou, tak praktickou rovinu (sdílení zkušeností, vzájemné návštěvy vedení obcí a jejích občanů).
Předmět spolupráce mezi dobrovolnými svazky obcí (DSO) komentované ustanovení omezuje na činnosti, které jsou předmětem činnosti českého DSO účastnícího se partnerství. Toto omezení však vyplývá už ze samotných stanov DSO, který nemůže vykonávat jiné činnosti než vymezené ve stanovách, a to ani ve spolupráci se zahraničním partnerem.
[1] Např. spolupráce města Uničov a Powiatu Bieruńsko-Ledziński, který lze považovat za ekvivalent v ČR dříve fungujícího okresu v trojstupňovém modelu polské veřejné správy, viz. https://www.unicov.cz/partnerska%2Dmesta%2Dunicova/ms-33226/p1=33226
%20PRO%20STAROSTY%202024.png)
