§ 29: Názvy v českém jazyce a v jazyce národnostní menšiny

Komentované ustanovení upravuje jednak pravidla pojmenovávání obcí a místních územních prvků (částí obce, ulic a jiných veřejných prostranství), jednak označování obcí a místních územních prvků v obcích s relevantním zastoupením národnostní menšiny.

Názvy obcí a dalších místních územních prvků

Název obcí a částí obce a proces jeho změny upravuje § 27 odst. 2 zákona o obcích, názvy ulic a jiných veřejných prostranství a jejich změny pak § 28 zákona o obcích. Při pojmenovávání obcí je však nutné dodržet pravidla stanovená odstavcem 1 komentovaného ustanovení – uvedení názvu v českém jazyce, zákaz shody názvů v rámci jedné obce a zákaz pojmenovávání podle žijících osobností veřejného života.

Z povinnosti uvádět názvy v českém jazyce vyplývá, že se název musí sestávat z existujících českých slov, případně být odvozen z existujících českých slov v souladu s pravidly pro tvorbu slov v českém jazyce. Zároveň musí být uveden ve správné spisovné pravopisné podobě.

Otázka shodnosti názvu by měla být posuzována v rámci jedné obce a jedné kategorie veřejných prostranství. V rozporu se zákonem tedy je existence dvou ulic se shodným názvem v jedné obci. Zákonu naopak neodporuje, pokud shodný název v jedné obci nese ulice a náměstí (např. ulice T. G. Masaryka a náměstí T. G. Masaryka), ačkoliv lze doporučit takové pojmenování a jeho důsledky na místní orientaci v obci důkladně zvážit.

Z principu vyloučení shodnosti názvů vyplývá, že po sloučení obcí nebo připojení obce k jiné obci v případě, že na území původních obcí existovala veřejná prostranství s týmiž názvy, musí dojít ke změně – přejmenování některých takových veřejných prostranství jinými neduplicitními názvy. Zákon o obcích ani jiný právní předpis nicméně nestanoví žádný nástroj, jak změnu názvu jakéhokoliv veřejného prostranství po obci vynutit.

Zákaz pojmenovávat veřejná prostranství po žijících osobnostech brání změnám názvů, které by byly motivovány čistě aktuální popularitou konkrétní osobnosti bez možnosti komplexního zhodnocení její celoživotní činnosti. Vztahuje se nejen na tuzemské, ale i na zahraniční osobnosti bez ohledu na okruh veřejného života, v němž působí, a rovněž na umělecká jména či přezdívky těchto osobností. Ačkoliv komentované ustanovení výslovně stanoví zákaz pojmenovávat po žijících osobnostech pouze ulice a jiná veřejná prostranství, použitím argumentu a minori ad maius je nutné dojít k závěru, že se zákaz vztahuje též na obce a jejich části.

Pokud by zastupitelstvo obce schválilo název, který požadavkům odstavce 1 komentovaného ustanovení odporuje, nebo který je z jiného důvodu právně nepřijatelný (název hanlivý, diskriminační apod.), bylo by na místě vůči předmětnému usnesení zastupitelstva uplatnit dozorovou pravomoc Ministerstva vnitra podle § 124 zákona o obcích.

Označování obcí a dalších místních územních prvků v jazyce národnostní menšiny

Odstavec 2 komentovaného ustanovení částečně provádí § 8 zákona o právech příslušníků národnostních menšin. Podle něj mají příslušníci národnostních menšin, které tradičně a dlouhodobě žijí na území České republiky, právo, aby název obce, v níž žijí, názvy jejích částí, ulic, jiných veřejných prostranství, a označení budov orgánů veřejné správy a volebních místností byly uvedeny rovněž v jazyce národnostní menšiny. Podrobná úprava je svěřena zvláštním právním předpisům v čele se zákonem o obcích.

§ 8 zákona o právech příslušníků národnostních menšin pak vychází z čl. 11 odst. 3 Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin, podle nějž v oblastech tradičně obývaných značným množstvím příslušníků určité národnostní menšiny stran úmluvy usilují s přihlédnutím ke svým specifickým podmínkám uvádět tradiční místní názvy, názvy ulic a další topografická označení určená pro veřejnost rovněž v menšinovém jazyce, pokud existuje dostatečný požadavek na taková označení.

Podle § 3 vyhlášky Ministerstva vnitra o způsobu označování ulic a ostatních veřejných prostranství se označení v jazyce národnostní menšiny při splnění níže komentovaných podmínek uvádí na téže tabulce pod s názvem v českém jazyce ve shodné velikosti a typu písma.

Podmínky pro označení v jazyce národnostní menšiny

Z čl. 11 odst. 3 Rámcové úmluvy vychází i současné znění odstavce 2 komentovaného ustanovení, které předpokládá povinnost obce označit název obce a její místní územní prvky jazykem národnostní menšiny při současném splnění dvou podmínek – existence relevantního zastoupení národnostní menšiny na území obce a vznesení požadavku na označení ze strany zástupců příslušné národnostní menšiny jedním ze dvou zákonem předvídaných způsobů.

Podmínku relevantního zastoupení národnostní menšiny na území obce považuje zákon za splněnou, pokud se v posledních dvou sčítáních lidu hlásilo k příslušné menšinové národnosti vždy alespoň 10 % občanů obce ve smyslu § 16 zákona o obcích. Příslušnost k národnostní menšině je tedy čistě subjektivní kategorií každého jednotlivce.

Relevantními údaji jsou v současné době údaje ze sčítání lidu v letech 2011 a 2021. Údaje ze sčítání se s ohledem na velmi dlouhý desetiletý interval mezi jejich aktualizací mohou zdát pro posouzení míry zastoupení národnostních menšin nevhodné, neexistují však žádné jiné oficiální údaje o národnostním složení v jednotlivých obcích.

Míra zastoupení se z logiky věci posuzuje u každé jednotlivé národnostní menšiny zvlášť. V obou posledních sčítáních lidu se přitom každá osoba mohla přihlásit až ke dvěma národnostem. Osoby, které se přihlásily ke dvěma národnostem, z nichž ani jedna nebyla národnost česká, se započítávají do zastoupení obou národnostních menšin.

V návaznosti na provedené sčítání lidu v r. 2021 vydalo Ministerstvo vnitra Metodiku k posuzování podílu občanů hlásících se k jiné než české národnosti v souvislosti se zřizováním výborů zastupitelstva pro národnostní menšiny podle zákonů o územních samosprávných celcích a označování ulic v jazyce národnostní menšiny, v níž uvádí též výčet obcí, v nichž byla překročena hranice 10 % občanů hlásících se ke konkrétní národnostní menšině nebo hranice 10 % občanů hlásících se k jiné než české národnosti.

Kvalifikovaný požadavek na označení územních prvků ve svém jazyce mohou vznést příslušníci národnostních menšin s relevantním zastoupením dvojím způsobem – prostřednictvím výboru pro národnostní menšiny nebo prostřednictvím spolku, který zastupuje zájmy národnostní menšiny.

Výbor pro národnostní menšiny zřizuje podle § 117 odst. 3 zákona o obcích každá obce, v jejímž územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň 10 % občanů obce hlásících se k jakékoliv jiné národnosti než české, pokud o to písemně požádá jakýkoliv spolek zastupující zájmy národnostní menšiny. Nejméně polovinu členů výboru by měli tvořit příslušníci národnostních menšin, jedinou vyjímku z tohoto principu zákon připouští v případě nedostatku kandidátů z řad národnostních menšin.

Obec podle komentovaného ustanovení musí označení v jazyce národnostní menšiny s relevantním zastoupením zajistit, pokud to výbor pro národnostní menšiny na žádost zástupců příslušné národnostní menšiny svým usnesením doporučí. Fakticky tedy výbor o žádosti věcně rozhoduje, protože jeho „doporučení“ je finálním aktem v celém procesu a nemůže jej zvrátit žádný jiný orgán obce.

Druhou možností zástupců národnostní menšiny je požádat o označení prostřednictvím spolku, který podle svých stanov zastupuje zájmy příslušné národnostní menšiny, a 5 let působí na území obce. Poznámka pod čarou odkazuje jednak na § 5 zákona o právech příslušníků národnostních menšin, podle nějž se příslušníci národnostní menšiny mohou sdružovat v národnostních sdruženích (současnou právní terminologií v národnostních spolcích), a jednak na § 214 nového občanského zákoníku, který je základem obecné právní úpravy spolku.

Pro splnění podmínky pětiletého působení spolku na území obce není nutné, aby měl spolek v obci sídlo, aby pořádal na jejím území společenské akce, ani aby mezi jeho členy byli občané obce. Postačí, pokud bude spolek minimálně 5 let národnostním spolkem ve smyslu zákona o právech příslušníků národnostním menšin, tedy bude po tuto dobu existovat a zastupovat podle stanov zájmy příslušné národnostní menšiny. Spolek totiž v takovém případě svou činností zastupuje národnostní zájmy všech příslušníků příslušné národnostní menšiny, včetně občanů dotčené obce, bez ohledu na to, zda jsou jeho členy.

Otázka definice národnostní menšiny

Ve vztahu k odstavci 2 komentovaného ustanovení je důležitou otázkou definice národnostní menšiny. Obecnou definici stanoví § 2 odst. 1 zákona o právech příslušníků národnostních menšin, podle nějž je národnostní menšina společenstvím občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo. Příslušníkem národnostní menšiny je pak občan České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.

Zákon o právech příslušníků národnostních menšin na některých místech (včetně § 8, který provádí komentované ustanovení) předpokládá též existenci národnostních menšin, jejichž příslušníci tradičně a dlouhodobě žijí na území České republiky. Sám zákon ani jiný právní předpis nicméně nestanoví ani demonstrativní výčet takových národnostních menšin a ostatních národnostních menšin.

Důležitým vodítkem je tak Statut Rady vlády pro národnostní menšiny, který stanoví, že členy Rady vlády jsou zástupci čtrnácti národnostních menšin - běloruské, bulharské, chorvatské, maďarské, německé, polské, romské, rusínské, ruské, řecké, slovenské, srbské, ukrajinské a vietnamské. De lege ferenda by bylo optimální, kdyby komentované ustanovení spojovalo možnost označení místních územních prvků v jazyce národnostní menšiny pouze pro tyto vybrané národnostní menšiny, které lze považovat za takové, jejichž příslušníci trvale a dlouhodobě žijí na území České republiky. Současné znění tak však nečiní, a tak nelze vyloučit využití komentovaného ustanovení i zástupci dalších národnostních menšin.

V této souvislosti je nutné uvést, že podle rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 7 As 324/2020-42, netvoří národnostní menšinu ve smyslu zákona o právech příslušníků národnostních menšin osoby, které se hlásí k moravské národnosti, neboť nesplňují zákonnou podmínku etnické, jazykové, kulturní a jiné odlišnosti od ostatních občanů.