§ 16: Práva občanů obce

Komentované ustanovení definuje občany obce, zakotvuje práva, která jsou s postavením občana obce spojena, a stanoví, že některá z těchto práv mají také osoby, které nejsou občany obce, avšak vlastní na území obce nemovitost.

Občané jsou základním definičním znakem obce, když tvoří její personální složku. Bez občanů obce a bez aktivního zájmu alespoň části z nich obec nemůže plnit účel své existence. Jsou to právě občané obce, kterým čl. 100 odst. 1 Ústavy ČR náleží právo na samosprávu a kteří vykonávají toto právo prostřednictvím obce jako veřejnoprávní korporace se zákonem vymezenými pravomocemi.

Definice občana obce

Odstavec 1 komentovaného ustanovení stanoví dvě kritéria, při jejichž kumulativním splnění je fyzická osoba občanem obce – státní občanství České republiky a přihlášení k trvalému pobytu v obci.

Do kategorie „občanů obce“ striktně vzato spadají pouze státní občané ČR, ačkoliv zákon přiznává práva občanů obce i některým cizím občanům (§ 17 zákona o obcích). Občanem obce se může fyzická osoba stát nabytím státního občanství nebo přihlášením k trvalému pobytu k obci.

Úpravu místa trvalého pobytu občana stanoví zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, na nějž odkazuje také poznámka pod čarou č. 6. Podle § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel platí, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v základním registru obyvatel. Každý občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, z čehož vyplývá, že každý občan může být v jedné chvíli občanem jen jedné obce.

Zákon o evidenci obyvatel stanoví, že adresu místa trvalého pobytu si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Toto ustanovení je čistě deklaratorní, zákon nestanoví pravomoc správních orgánů kontrolovat splnění těchto předpokladů a nikdo nemůže být nucen si zvolit adresu místa trvalého pobytu na jejich základě. Místo trvalého pobytu je čistě formální evidenční údaj, jehož výhodou je jednoznačnost, která vzhledem k výkonu práv stanovených odstavcem 2 komentovaného ustanovení odpovídá požadavku právní jistoty.

Údaj o místu trvalého pobytu konkrétního občana může být ve správním řízení v případech stanovených § 12 zákona o evidenci obyvatel zrušen. Místem trvalého pobytu takového občana se stává sídlo ohlašovny – tedy sídlo obecního úřadu – která o zrušení rozhodla. Takový občan i nadále zůstává občanem příslušné obce, neboť je hlášen k trvalému pobytu na jejím území.

Od institutu zrušení údaje o místu trvalého pobytu je nutno odlišovat ukončení trvalého pobytu občana na území ČR ve smyslu § 10 odst. 12 zákona o evidenci obyvatel, které občan písemně oznámí ohlašovně nebo zastupitelskému úřadu. Dnem předání takového oznámení, popřípadě pozdějším dnem uvedeným v oznámení, je z pohledu zákona ukončen trvalý pobyt občana na území ČR. Občan tedy zůstává občanem ČR, avšak přestává být občanem obce (přičemž se nestává občanem žádné jiné obce).

Nabýváním a pozbývání státního občanství upravuje zákon č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky. Po nabytí státního občanství ČR narozením či osvojením se místem trvalého pobytu občana stává místo trvalého pobytu jeho matky či osvojitelky. Po nabytí státního občanství ČR jiným způsobem je místem trvalého pobytu občana sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu měl poslední místo trvalého pobytu nebo hlášené místo pobytu podle právních předpisů upravujících pobyt cizinců v ČR. Pokud takové není nebo jej nelze zjistit, je místem jeho trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu se narodil, nebo sídlo zvláštní matriky na Úřadě Městské části Brno-střed v případě, že se narodil v cizině.

Práva občana obce

Odstavec 2 komentovaného ustanovení přiznává určitá práva občanům obce, kteří dosáhli věku 18 let. Věková hranice vychází ze skutečnosti, že se jedná o práva politického charakteru, tj. práva zajišťující možnost podílet se na politickém vedení obce, případně toto vedení ovlivňovat.

Pokud mají občané mladší 18 let zájem být ve vztahu k politickému dění v obci aktivní, musí využít některé z obecných politických práv, pro něž není stanovena žádná věková hranice (typicky svobodu projevu a právo na svobodný přístup k informacím podle čl. 17 LZPS a petiční právo podle čl. 18 LZPS).

Práva stanovená komentovaným ustanovením lze považovat za konkretizaci práva podílet se na správě věcí veřejných přímo stanového čl. 21 LZPS. S ohledem na to je nutné vykládat komentované ustanovení tak, aby byla naplněna podstata a smysl tohoto práva.

Někteří autoři odborné literatury připouští, aby byl občan obce při výkonu svých práva – s vyjímkou práva volebního a práva hlasovat v místním referendu, u nichž to zvláštní zákony výslovně vylučují – zastoupen na základě plné moci.[1]Tato otázka dosud nebyla řešena soudy, lze nicméně polemizovat s tezí, že výkon předmětných práv v zastoupení neodporuje jejich povaze.

Právo volit a být volen do zastupitelstva obce

Volební právo ve volbách do zastupitelstev obcí upravuje zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí (poznámka pod čarou odkazuje na již neúčinný zákon č. 152/1994 Sb.).

Právo volit do zastupitelstva obce má občan ČR, který alespoň v druhý den voleb, konají-li se volby ve dvou dnech, dosáhl věku nejméně 18 let a je v této obci přihlášen k trvalému pobytu (do zastupitelstva městské části či městského obvodu má právo volit ten volič, který je přihlášen v této městské části či městském obvodu). Volit do zastupitelstva obce mohou také státní občané jiného státu, kteří jsou alespoň v druhý den voleb, konají-li se volby ve dvou dnech, držitelem potvrzení o přechodném pobytu na území nebo povolení k trvalému pobytu, jsou přihlášeni k pobytu v této obci, dosáhli věku nejméně 18 let, a právo volit jim přiznává mezinárodní úmluva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv (viz. § 17 zákona o obcích, takovou mezinárodní úmluvou je v současné době pouze Smlouva o fungování Evropské Unie).

Volit nemohou občané obce a oprávnění cizinci, u nichž je dána některá z překážek výkonu volebního práva: zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu výkonu trestu odnětí svobody nebo z důvodu ochrany veřejného zdraví, výkon vojenské služby v zahraničí a omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva.

Kandidovat a být zvolen do zastupitelstva obce může každý volič s vyjímkou osob s omezením svéprávnosti k výkonu volebního práva a osob omezených na osobní svobodě z důvodu výkonu trestu odnětí svobody.

§ 5 odst. 2 a 3 volebního zákona upravují neslučitelnost funkce člena zastupitelstva obce s některými úřednickými pozicemi. Tato neslučitelnost však nezakládá nemožnost zvolení osob, kterých se týká, do zastupitelstva, nýbrž je řešena až po případném zvolení v souladu s § 55 odst. 3 a 6 volebního zákona.

Jak vyslovil Ústavní soud ČR v nálezu Pl. ÚS 6/11 ze dne 4. 5. 2011, ačkoliv je kritérium trvalého pobytu občanů evidenční, nikoliv faktickou záležitostí, ve vztahu k volbám je na místě jej vykládat materiálně, neboť právo vytvářet orgány samosprávy má být podmíněno reálným faktickým poutem obyvatele k obci. Osoby, které byly do obce přihlášeny pouze formálně a účelově s cílem ovlivnit volby do zastupitelstev obcí, může tedy obecní úřad jako orgán sestavující seznam voličů z tohoto seznamu vyškrtnout. S ohledem na význam volebního práva pro demokratický právní stát lze však doporučit k takovému kroku sáhnout pouze v případech, kdy obecní úřad nemá žádné pochyby o účelové povaze přihlášení osob do obce, ani o tom, že v případném soudním řízení unese důkazní břemeno ve vztahu k této skutečnosti.

Ochranu volebního práva poskytují správní soudy podle soudního řádu správního, a to pro všechny fáze výkonu aktivního i pasivního volebního práva (ve věcech seznamů voličů, ve věcech registrace kandidátů, ve věcech neplatnosti voleb nebo hlasování, ve věcech zániku mandátu).

Právo hlasovat v místním referendu

Místní referendum upravuje zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu (poznámka pod čarou odkazuje na již zrušený zákon č. 298/1992 Sb.). Podle tohoto zákona má právo hlasovat v místním referendu každá osoba, která má právo volit do zastupitelstva obce. Obdobně jako u volebního práva jsou upraveny též překážky ve výkonu práva hlasovat nebo soudní ochrana místního referenda.

Počet osob oprávněných hlasovat v místním referendu stanovený podle § 8 zákona o místním referendu procentem v závislosti na celkovém počtu obyvatel může též iniciovat konání místního referenda o určité otázce.

Právo vyjadřovat stanoviska na zasedání zastupitelstva obce

Podle § 93 odst. 3 zákona o obcích je zasedání zastupitelstva obce veřejné. Občané obce starší 18 let pak mají právo (podobně jako čestní občané podle § 36 zákona o obcích) na něm vyjadřovat svá stanoviska k projednávaným věcem.

Komentované ustanovení předpokládá konkrétní úpravu výkonu tohoto práva jednacím řádem zastupitelstva – ukládá tedy nepřímo povinnost zastupitelstvům v jednacím řádu tuto záležitost upravit. I v případě, že jednací řád žádnou úpravu neobsahuje (případně obsahuje úpravu rozpornou se zákonem, viz. níže), však občanům musí být umožněno se vyjádřit se ke konkrétní projednávané věci, pokud o to projeví zájem.

Občané musí mít možnost vyjádřit v rámci každé projednávané věci před ukončením rozpravy, a to bez ohledu na to, zda zastupitelstvo k věci přijímá usnesení či nikoliv. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 6 As 48/2018-35, není nutné, aby předsedající v rámci jednotlivých projednávaných bodů aktivně vyzýval přítomné občany k vyjádření, iniciativa k uplatnění práva tedy může být ponechána na občanech.

Je věcí jednacího řádu, zda poskytne prostor pro občany na začátku či na konci rozpravy, nebo zda umožní občanům hlásit se do rozpravy obdobným způsobem jako členům zastupitelstva. Jednací řád může také stanovit časový limit pro vystoupení občanů, případně omezit jejich počet v rámci jednoho bodu, avšak vždy takovým způsobem, aby bylo právo občanů zachováno (nepřípustné by bylo např. stanovení časového limitu pro vystoupení na 5 sekund). V souladu se zákonem nicméně není takové ustanovení jednacího řádu, které vymezuje jeden prostor pro vyjádření stanovisek občanů ke všem věcem zařazeným na program jednání, typicky před schválením programu nebo v závěru zasedání po projednání všech bodů programu.

Z práva občana obce vyjadřovat svá stanoviska k projednávaným věcem neplyne právo předkládat návrhy (ať už k zařazení nových bodů na program či návrhy konkrétních usnesení), o nichž by zastupitelstvo muselo rozhodnout hlasováním. Případný návrh občana přednesený v rámci jeho vyjádření si může případně osvojit některý z členů zastupitelstva a v rámci svého oprávnění podle § 94 nebo § 82 písm. a) zákona o obcích jej předložit zastupitelstvu k rozhodnutí.

Pokud občanovi obce v rozporu s komentovaným ustanovením nebude umožněno vyjádřit na zasedání zastupitelstva stanovisko k projednávané věci, může se bránit ve správním soudnictví žalobou proti nezákonnému zásahu.

Z komentovaného ustanovení nevyplývá, že by zastupitelstvo, ať už v jednacím řádu nebo ad hoc rozhodnutím, nemohlo umožnit vystoupit na zasedání také jiným osobám, než kterým zákon o obcích toto oprávnění přiznává. Tyto osoby však nemají na vystoupení právo a zastupitelstvo jim ho nemusí umožnit.

Právo vyjadřovat se k rozpočtovým dokumentům

Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, stanoví povinnost obce zveřejňovat nejméně 15 dnů před zahájením jejich projednání v zastupitelstvu obce návrh střednědobého výhledu rozpočtu obce, návrh rozpočtu obce a návrh závěrečného účtu obce. Tento zákon rovněž stanoví právo občanů uplatnit ke zmíněným dokumentům stanovisko, a to buď písemně ve lhůtě stanovené při jejich zveřejnění, nebo ústně při jejich projednávání na zasedání zastupitelstva.

Odstavec 2 písm. d) komentovaného ustanovení tedy může být vnímán jako redundantní, jeho zařazení do zákona o obcích je však na místě s ohledem na povahu zákonu o obcích jako komplexního právního předpisu upravujícího činnost obcí a jejich orgánů a také s ohledem na přiznání práv jiným osobám než občanům obce (odstavec 3 komentovaného ustanovení, § 17 zákona o obcích). Jeho nedostatkem však je, že v rozporu se zákonem o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů nezmiňuje střednědobý výhled rozpočtu – i na něj je potřeba s ohledem na smysl a účel daného ustanovení oprávnění občanů a dalších osob vztáhnout.

Pro právo ústního vyjádření k rozpočtovým dokumentům na zasedání zastupitelstva platí tytéž závěry, jako pro obecné právo vyjadřovat se k projednávaným věcem. U písemného vyjádření pak oba zákony předpokládají stanovení určité lhůty pro toto vyjádření.

Optimální je stanovení lhůty v jednacím řádu zastupitelstva, případně rady obce, do jejíž zbytkové kompetence podle § 102 odst. 3 zákona o obcích stanovení lhůty patří. Smyslem lhůty je umožnit administrativnímu aparátu obce písemná vyjádření zpracovat a postoupit členům zastupitelstva a umožnit členům zastupitelstva je nastudovat. V souladu se zásadou vstřícnosti veřejné správy ve smyslu § 4 správního řádu by však lhůta měla být co možná nejdelší a den jejího konce by neměl být příliš vzdálen dnu konání příslušného zasedání zastupitelstva. Nepřípustné by bylo stanovení příliš krátké lhůty, která by relevantní části občanů fakticky znemožnila právo uplatnit.

Právo nahlížet do některých dokumentů obce

Odstavec 2 písmeno e) komentovaného ustanovení stanoví právo nahlížet do rozpočtu obce a do závěrečného účtu obce za uplynulý kalendářní rok, do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce, do usnesení rady obce, výborů zastupitelstva obce a komisí rady obce a pořizovat si z nich výpisy.

S ohledem na absenci procesní úpravy vyřizování žádosti občana o nahlížení do některého do zmíněných dokument se využije procesní úprava zákona o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“, viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 7 Ans 9/2013).

§ 13 InfZ stanoví, že žádost o informaci lze podat i ústně, avšak pokud není na ústní žádost žadateli informace poskytnuta nebo žadatel nepovažuje ústně poskytnutou informaci za dostačující, musí žadatel podat žádost písemně (až proti neuspokojivému vyřízení písemné žádosti zákon nabízí procesní obranu v podobě odvolání nebo stížnosti). § 4a odst. 2 písm. d) InfZ pak umožňuje poskytování informací mj. nahlédnutím do dokumentu obsahujícího požadovanou informaci.

Jak vyslovil rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 6 As 40/2004, k dokumentům uvedeným v komentovaném ustanovení mají občané obce přístup bez obsahového omezení, tedy např. bez anonymizace zde uvedených osobních údajů, bez ohledu na to, jakým způsobem požadují jejich poskytnutí (tj. zda chtějí do dokumentů nahlížet nebo zaslat jejich kopii). Poskytnutí dokumentů včetně osobních údajů je právní povinností obce vycházející z komentovaného ustanovení a je tedy s ohledem na čl. 6 odst. 1 písm. c) nařízení GDPR zákonné i z pohledu ochrany osobních údajů.

Občan, který do dokumentů nahlédl a pořídil si výpisy, případně si zažádal o jejich poskytnutí jiným způsobem, však musí sám respektovat právní předpisy upravující ochranu osobních údajů, tedy především s osobními údaji pracovat pouze pro účel své účasti na správě věcí veřejných. V té souvislosti lze doporučit při poskytování dokumentů občanům tuto povinnost připomenout.

Výčet v komentovaném ustanovení je taxativní – pouze na vypočtené dokumenty se vztahuje právo nahlížet do nich bez obsahového omezení. Ostatní dokumenty obce podléhají obecné úpravě svobodného přístupu k informacím – to se týká i zápisů z jednání rady obce a ze zasedání výborů zastupitelstva a komisí rady, neboť v případě těchto orgánů komentované ustanovení upravuje pouze přístup k usnesením.

Zápisy z jednání rady a zasedání výborů a komisí se tedy i občanům starším 18 let poskytují po anonymizaci osobních údajů fyzických osob, které nejsou veřejně činné (typicky není potřeba anonymizovat jména zastupitelů) a nejsou příjemci veřejných prostředků. Přístup k neanonymizovanému zápisu ze zasedání rady obce mohou mít kromě členů rady další osoby pouze při splnění zásad čl. 5 obecného nařízení o ochraně osobních údajů (především zásad účelového omezení, minimalizace a integrity). Půjde především o zaměstnance zařazené do obecního úřadu, do jejichž pracovní náplně spadá zabezpečení plnění přijatých usnesení, ale také o členy zastupitelstva obce, které podle § 84 odst. 2 písm. m) zákona o obcích volí a odvolává členy rady, a právo jeho členů nahlížet do zápisů ze schůzí rady obce výslovně stanoví § 101 odst. 3 zákona o obcích.

Právo pořizovat si z dokumentů výpisy je nutné s ohledem na výše zmíněnou ústavní povahu práva podílet se na správě věcí veřejných vykládat extenzivně. Kromě jiného není legitimní důvod nepřipustit, aby si občané při nahlížení pořizovali fotografie dokumentů na vlastní technické zařízení.

Právo požadovat projednání určité záležitosti radou nebo zastupitelstvem

Komentované ustanovení rozlišuje dva typy žádosti občanů o projednání záležitosti v samostatné působnosti radou nebo zastupitelstvem obce – prostou a kvalifikovanou.

Kvalifikovaná žádost musí být podepsána nejméně 0,5 % občanů obce (a tedy být podána písemně, ať už v listinné či elektronické podobě) a vyplývá z ní povinnost příslušného orgánu ve stanovené lhůtě požadovanou záležitost skutečně projednat. Lhůta činí pro radu 60 dnů (s ohledem na častější frekvenci jednání a operativnější možnost jejího svolání) a pro zastupitelstvo 90 dnů (s ohledem na povinnost zastupitelstva scházet se nejméně jedenkrát za 3 měsíce stanovenou § 92 odst. 1 zákona o obcích).

Hranici 0,5 % občanů obce pro kvalifikovanou žádost lze de lege ferenda obecně považovat za extrémně nízkou. Pro výpočet konkrétní hranice je rozhodný počet obyvatel obce v evidenci obyvatel ke dni podání žádosti. Komentované ustanovení z praktických důvodů stanoví hranici z počtu občanů obce bez ohledu na další osoby, kterým oprávnění žádat projednání rovněž náleží (viz. odstavec 3 komentovaného ustanovení a § 17 zákona o obcích).

Z práva na projednání záležitosti logicky nevyplývá právo žadatelů na přijetí usnesení k ní (tím spíše ne právo na přijetí usnesení ve znění požadovaném žadateli). Zákon nestanoví, jakým způsobem má k projednání dojít. Není tedy nutné, aby byla záležitost zařazena jako samostatný bod na program zastupitelstva, postačí i souhrnný bod pro žádosti občanů. K věci by však měla být otevřena rozprava, kde budou mít přítomní občané možnost vyjádřit své stanovisko v souladu s odstavcem 2 písmenem c) komentovaného ustanovení.

S ohledem na volnost rady a zastupitelstva ve způsobu projednání lze, při vědomí zásady vstřícnosti veřejné správy stanovené § 4 správního řádu, doporučit, aby rada a zastupitelstvo formálně projednávaly i prosté žádosti občanů, ačkoliv to zákon výslovně nepožaduje.

Žádost o projednání podle komentovaného ustanovení se musí týkat záležitosti spadající do samostatné působnosti obce, v souladu s § 35 odst. 1 zákona o obcích tedy musí jít o záležitost, která je v zájmu obce a občanů obce, pokud není zákonem svěřena krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, anebo o záležitost, kterou do samostatné působnosti obce svěřuje zákon.

Právo podávat návrhy, připomínky a podněty orgánům obce

Odstavec 2 písmeno g) komentovaného ustanovení se týká orgánů obce s vyjímkou rady a zastupitelstva obce. Tyto orgány mohou jakékoliv záležitosti vyřizovat pouze na svém zasedání, a to jejich projednáním, podněty na ně lze tedy považovat za žádost o projednání podle odstavce 2 písmeno f) komentovaného ustanovení.

Na rozdíl od požadavků na radu či zastupitelstvo musí ostatní orgány všechny návrhy, připomínky a podněty vyřídit, a to bezodkladně, nejdéle však do 60 dnů. Pokud by byl některému z orgánů obce adresován podnět spadající do působnosti rady či zastupitelstva obce, musí být těmto orgánům podstoupen. V případě působnosti zastupitelstva pak platí podobně jako v písmenu f) lhůta 90 dnů.

Zákon blíže neupravuje, jakým způsobem mají orgány obce podněty občanů vyřizovat. S ohledem na výše uvedenou povahu práv podle komentovaného ustanovení jako součásti práva podílet se na správě věcí veřejných lze po příslušném orgánu obce požadovat, aby se s návrhem (připomínkou, podnětem) seznámil a po zjištění potřebných souvislostí k němu zaujmul své stanovisko, o němž navrhovatele vyrozumí.

Práva vlastníka nemovité věci

Odstavec 3 komentovaného ustanovení přiznává oprávnění z odstavce 2 s vyjímkou volebního práva a práva hlasovat v místním referendu také fyzickým osobám, které dosáhly věku 18 let a vlastní na území obce nemovitost.

V době přijetí zákona o obcích včetně komentovaného ustanovení byl základním předpisem soukromého práva zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který používal pojem „nemovitost“ pro pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Dnes platný a účinný § 498 zákona č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, používá namísto toho pojem „nemovitá věc“, přičemž nemovitou věcí jsou podle něj vedle pozemků, podzemních staveb se samostatným účelovým určením a věcí, které nejsou součástí pozemku a nelze je přenést z místa na místo bez porušení jejich podstaty, také věcná práva k těmto věcem (práva plynoucí z věcných břemen, zástavní právo) a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon (typicky právo stavby).

Staršímu pojmu „nemovitost“ odpovídá dnes používaný pojem „hmotná nemovitá věc“, včleněný v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku do § 39 odst. 1 a § 85 písm. a) a n) zákona o obcích. Vzhledem k tomu, že v odstavci 3 komentovaného ustanovení zůstal pojem „nemovitost“, je nutné jej vykládat tak, že z něj plynoucí práva náleží vlastníkovi jakékoliv nemovité věci, tedy i vlastníkům nehmotných nemovitých věcí. Předmětná práva náleží i spoluvlastníkům nemovitých věcí bez ohledu na velikost jejich podílu.

Komentované ustanovení výslovně přiznává práva vlastníkům nemovitých věcí z řad fyzických osob, které dosáhly věku 18 let. Z toho vyplývá, že žádná ze stanovených práv nenáleží právnickým osobám, byť vlastní nemovitou věc na území obce (právnické osoby mohou pro ovlivnění dění v obci využít obecná práva, např. právo na svobodný přístup k informacím).

[1] POTĚŠIL, Lukáš a kol. Zákon o obcích: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2019. Beckovy komentáře. ISBN 978-80-7400-739-2, s. 90.

§ 14: Vydávání potvrzení a vyhotovování zpráv