Starostovy radosti #4: Jak nezklamat (velká) očekávání?

STAROSTOVY RADOSTI #4: jak nezklamat (Velká) očekávání

Vážení kolegové,

vítám vás u čtvrtého dílu Starostových radostí. Rozhodl jsem se poprvé vás oslovit jako kolegy, ne jako čtenáře. Po svých téměř dvou měsících v úřadu si totiž troufám tvrdit, že už jsem větším starostou, než redaktorem - a tím jsem vlastně nebyl nikdy :-) Jak se mé splynutí s novou rolí prakticky projevuje? Třeba tím, že už jsem si zvykl na oslovování „pane starosto“. Ze začátku mi to přišlo velmi zvláštní, teď už jsem se s oslovováním vyrovnal, ba dokonce musím přiznat, že mě těší určitá úcta občanů a hlavně dětí k této pozici, která se při zdravení projevuje. Je to docela příjemné zjištění, protože během své praxe ve Sdružení místních samospráv ČR jsem se spíše přesvědčoval o tom, že být starostou je zátěž a lidé starostu nevnímají jako někoho, koho by si měli vážit. Každý důkaz o opaku mi proto dovede udělat radost, a tu největší mám z našich dětí.

U nás v Kujavách máme budovu obecního úřadu spojenou s budovou základní školy, a tak naše malé žáky potkávám dennodenně. Je roztomilé a mnohdy až vtipné, jak se děti snaží precizně pozdravit. Starosta jim prostě není lhostejný - a kdyby jen to: dokonce se jím i chlubí :-) Svědčí o tom nedávná příhoda. Naši školu navštěvuje navštěvuje sestřenice mého bratrance. Doslechl jsem se, že se chlubí všude možně, že pan starosta je z její rodiny... I takové příběhy je možné zaslechnout na chodbách našeho obecního úřadu. Nedělám si ale iluze, že zájem o mou osobu nezevšední. Naopak. Jsem si jistý tím, že úctu k úřadu by mohly snadno přebít neúspěchy ve funkci - a těm se pochopitelně chci vyhnout.

Všichni totiž máme nějaká očekávání. Já od občanů a zastupitelů, zastupitelé a občané zase ode mě. Někoho nezajímají fakta, že trávíte v práci tolik a tolik hodin a že vám stavební povolení brzdí na úřadě nebo že projektant je k ničemu. Všechno jde za starostou. Očekává se od něj, že se bude pečlivě starat o obec, že bude obec dobře hospodařit, že budou nové a nové projekty, že se obec rázem změní na obec jiného kalibru. A abych nezapomněl - že bude umět promluvit s lidmi a být mezi nimi hodně vidět. „Míšo, ale měl bys více jezdit po obci. Alespoň čtyřikrát denně,“ řekla mi má babička. „Babi, tak na to teda vůbec ale vůbec nemám čas,“ odpověděl jsem jí. Zareagovala, že bych měl obec objíždět alespoň dvakrát denně, jednou dopoledne a jednou odpoledne. I taková mohou být očekávání občanů. Všichni víme, že chtějí starostu vidět - netušil jsem ale, že tak často...

A nejde jen o frekvenci výskytu starosty na veřejnosti. Těsně po svém zvolení do funkce jsem svolal setkání se zástupci místních spolků. Jak si čtenáři Starostových radostí pamatují, jedním z našich cílů je nakopnutí kultury - a to bez aktivních spolků sami nedokážeme. Spolky tuto schůzku velmi kvitovaly, byly rády, že je někdo vyslechne, že mnohdy rozhádané spolky někdo spojí opět dohromady a že můžeme vymyslet něco společně. Naše schůzka se nicméně nejspíš vydařila nad očekávání nás všech. Dokonce až tak moc, že se spolky chtěly začít scházet každé dva týdny. Zvlášť se starostou, ale také všechny dohromady. Hlavou mi proběhl můj nabitý kalendář a podobně jako v případě požadavku na frekvenci mého výskytu na veřejnosti jsem si uvědomil, že ne všem přáním lze při nejlepší vůli vyhovět.

Lidé zkrátka vnímají starostu jako osobu, které se chtějí svěřit, se kterou chtějí řešit chod obce, kterou chtějí vidět. Rozsah povinností starosty je ale tak široký, že jako jednu z největších výzev vnímám nastavení rovnováhy mezi časem věnovaným plnění svých "byrokratických" úkolů a mezi komunikaci s veřejností ve všem možných formách. Doufám, že když tu pomyslnou rovnováhu trefím dobře, bude mít vzdálená sestřenice důvod k chlubení i nadále :-) A věřte, já bych ji zklamal opravdu nerad.

Ing. Michal DRESLER
starosta obce Kujavy